Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud zamítl žádost na zaplacení částky 12800 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení účastníků a řízení ohledně částky 800 Kč s příslušenstvím zastavil. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží náhrada mzdy dle § 130 odst. 1 ZPr za leden a únor 1999, když zjistil, že na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 11. 1998 účastníci uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou od 23. 11. 1998 do 31. 5. 1999. Žalobkyně pracovala jako skladník s místem výkonu práce S. a jako další ujednání byla dohodnuta mzda ve výši 40 Kč za hodinu a „nepravidelná výpomoc dle potřeb firmy“. Pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě dohody o skončení pracovního poměru ke dni 28. 2. 1999. Za stavu, kdy bylo dohodnuto, že se jedná o nepravidelnou výpomoc dle potřeb firmy a žalobkyně v lednu a únoru 1999 nevykonávala žádnou práci a žalovaný jí nebyl povinen přidělovat každodenně práci, byla žaloba zamítnuta.
   Do zamítavého výroku a akcesorického výroku o nákladech řízení podala odvolání žalobkyně, která vytýkala soudu nesprávný právní závěr. Poukazovala na § 35 odst. 1 písm. a) ZPr a podle ní v kontextu s pracovní smlouvou nelze ujednání vykládat tak zužujícím způsobem, že z této smlouvy zaměstnavateli vůbec nevzniká povinnost přidělovat zaměstnanci práci. V pracovní smlouvě nebyla uvedena pracovní doba, a proto je nutno vycházet z toho, že šlo o hlavní pracovní poměr, pro který platí § 86 ZPr, a tedy ujednání o nepravidelné výpomoci, vzhledem k charakteru ZPr, je neplatné. Dále poukazovala na tu skutečnost, že od samotného počátku trvání pracovního poměru, šlo o pracovní poměr s plnohodnotnou pracovní dobou, kdy za měsíc listopad při nástupu do práce dne 23. 11. 1998 odpracovala 6 dní - 51 hodin a za měsíc prosinec odpracovala 21 dní - 155 hodin, při průměrné denní pracovní době 7,4 hodiny. Z toho vyplývá, že šlo o plnohodnotný pracovní poměr a nemůže na tom nic změnit pouhé tvrzení žalovaného, že před vánocemi je více práce. Žalobkyně má za to, že žalovaný byl povinen jí přidělovat práci i v měsíci lednu a únoru, což neučinil z jeho vnitřních důvodů, neboť pro žalobkyni údajně nebyla práce, a proto žalobkyni přísluší náhrada mzdy podle § 130 odst. 1 ZPr. Domáhala se změny rozsudku tak, že se žalobě vyhovuje, případně že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně se závazným právním názorem k novému rozhodnutí. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.
   Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 OSŘ) po zjištění, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k § 206 odst. 2, § 212 odst.1 OSŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ve výroku, kterým byla žaloba na zaplacení částky 12800 Kč s příslušenstvím zamítnuta a v akcesorickém výroku o nákladech řízení a dospěl k závěru, že odvolání je podáno z důvodu uvedeném v § 205 odst. 2 písm. g) OSŘ, tedy že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá v nesprávném právním posouzení věci, a že je důvodné.
   Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudu v tomto směru odvolání nezpochybňuje), že účastníci pracovní smlouvou ze dne 20. 11. 1998 uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou s nástupem do práce od 23. 11. 1998 do 31. 5. 1999 a žalobkyně vykonávala práci skladnice s místem výkonu práce v S. a podle ujednání o mzdě byla placena v rozsahu 40 Kč za hodinu a dále účastníci sjednali, pokud jde o výkon práce, „nepravidelnou výpomoc dle potřeb firmy“. V měsíci listopadu žalobkyně od nástupu do práce odpracovala všech 6 pracovních dnů a stejně tak v měsíci prosinci odpracovala 21 pracovních dnů a je nesporné, že v měsíci lednu a únoru nepracovala z toho důvodu, že žalovaný žalobkyni sdělil, že pro ni nemá práci a pracovní poměr byl rozvázán dohodou účastníků ke dni 28. 2. 1999.
   Za stavu, kdy se žalobkyně domáhá po žalovaném náhrady mzdy podle § 130 ZPr, je pro rozhodnutí o žalobě mimo jiné podstatné, zda bylo povinností žalovaného přidělovat žalobkyni práci po celou dobu trvání pracovního poměru, jinak řečeno, zda je platné ujednání mezi účastníky uvedené v pracovní smlouvě, tj. „nepravidelná výpomoc dle potřeb firmy“ či nikoliv.
   V pracovním poměru vykonává zaměstnanec práci v podřízenosti vůči zaměstnavateli a výsledky této práce je oprávněn disponovat přímo zaměstnavatel. V pracovním poměru pracuje zaměstnanec za mzdu. Z uvedeného vyplývá, že pracovní poměr je základním a nejdůležitějším pracovněprávním vztahem. Tato skutečnost je mimo jiné vyjádřena v § 232 odst. 1 ZPr, podle kterého zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat plnění svých úkolů, především zaměstnanci v pracovním poměru. Jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti), jestliže jde o práci za podmínek stanovených v tomto ustanovení. Právě s ohledem na charakter pracovního poměru je zákoník práce v zásadě předpis kogentní povahy, přičemž tento fakt je vyjádřen v § 244 odst. 1 ZPr, když podle tohoto ustanovení smlouvu (dohodu) je přípustné sjednat podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů. Platnost ujednání účastníků učiněného podle § 29 odst. 2 ZPr v pracovní smlouvě, a to „nepravidelná výpomoc dle potřeb firmy“, je nutno posoudit právě s přihlédnutím k § 244 odst. 1 ZPr. Ustanovení § 244 odst. 1 ZPr znamená mimo jiné, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou smlouvu (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. V případě, že pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují, aby si upravili svá práva a povinnosti odchylným (jiným) než stanoveným způsobem, je třeba to, co nevyhovuje těmto předpisům, považovat za zakázané.
   Zákoník práce v § 35 odst. 1 stanoví, že ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou, a na druhé straně zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.
   Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne v pracovní smlouvě na další podmínce dle § 29 odst. 2 ZPr, a to že jde o „nepravidelnou výpomoc dle potřeb firmy“, je tato podmínka v rozporu se zákoníkem práce a pracovní smlouva je ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) ZPr pro rozpor s obsahem a účelem zákona v této části neplatná. Pokud za trvání pracovního poměru zaměstnavatel zaměstnanci v rozporu s § 35 odst. 1 písm. a) ZPr nepřiděluje práci s odkazem na toto ujednání v pracovní smlouvě, jde o překážku na straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 ZPr a zaměstnanec má právo na náhradu mzdy.

CO K TOMU UVÉST, ABYCHOM SE VYHNULI PROBLÉMŮM?

   Předpokládáme, že většina z Vás používá nepravidelnou výpomoc pouze k pokrytí zvýšené potřeby práce nebo k zajištění chodu firmy při neočekávaných situacích ve firmě či v rodině zaměstnance.
   Toto by např. splňoval občan s řidičským průkazem skupiny D - tzn., že může přepravovat osoby (řidič autobusu), který má uzavřenu „nepravidelnou výpomoc“ u dopravního podniku a je povolán k výkonu práce v den, kdy řidič autobusu, který měl mít směnu onemocněl a ostatní zaměstnanci nemohou z důvodu bezpečnosti práce nastoupit místo něho. Obdobně by se mohlo jednat o „nepravidelnou výpomoc“ u studenta, který ji má uzavřenu v pivovaru, kde chodí dle potřeby organizace expedovat pivo, pokud je potřeba mimořádně zvýšit výrobu.

   Podle našeho názoru i přesto, že se v „usnesení krajského soudu“ jednalo o specifický případ „nepravidelné výpomoci“, budou se soudy v budoucnu tímto judikátem řídit. V čem spočívalo specifikum tohoto případu - že zaměstnanec na nepravidelnou výpomoc pracoval od počátku na plný fond pracovní doby, což neodpovídá ani definici uvedené ve vyhl. 165/1979 Sb., protože zde je v § 18 řečeno „Za zaměstnance na nepravidelnou výpomoc se pro účely nemocenského pojištění považují zaměstnanci, kteří v pracovním poměru vykonávají sjednané práce jen občas a nepravidelně podle potřeb zaměstnavatele“. Z této definice je zřejmé, že v tomto případě se nejednalo o nepravidelnou výpomoc.

   Další otázkou bude, zda je možné považovat vyhl. 165/1979 Sb. o nemocenském pojištění některých pracovníků a o poskytování dávek nemocenského pojištění občanům ve zvláštních případech za pracovněprávní předpis? Podle našeho názoru se jedná o předpis z oblasti nemocenského pojištění.

   JAKÝM ZPŮSOBEM UZAVÍRAT PRACOVNĚPRÁVNÍ VZTAH, ABY NEBYL NAPADNUTELNÝ NA ZÁKLADĚ TOHOTO JUDIKÁTU?

1/ v případě dalšího používání této formy by bylo vhodné se zaměstnancem na „nepravidelnou výpomoc“ sjednat alespoň minimální rozsah týdenní pracovní doby nebo
2/ úplně se vyhnout termínu „nepravidelná výpomoc dle potřeb organizace“ a využívat jiné formy pracovněprávních vztahů, např. dohodu o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce
3/ ostatní způsoby nelze zatím nabídnout v písemné podobě a budeme o nich podrobně hovořit na lednových seminářích.

K této problematice se pochopitelně ještě na těchto stránkách vrátíme, až ji prokonzultujeme s odborníky na pracovní právo.