Naše pracovní právo je budováno na tom, že základním a nejdůležitějším pracovněprávním vztahem je pracovní poměr, který se sjednává na plnou týdenní pracovní dobu. Zaměstnavatel v rámci tohoto vztahu má povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, která je konána ve stanovené pracovní době. Zaměstnanec je pak povinen konat práci podle smlouvy na základě pokynů zaměstnavatele ve stanovené pracovní době. Pracovní doba je tedy důležitým znakem existujícího pracovního poměru.
   Pokud účastníkům zaměstnaneckého vztahu stanovená pracovní doba nevyhovuje mají možnost v souladu s ustanovením § 86 zákoníku práce dohodnout kratší nebo jinou úpravu pracovní doby. Takovéto ujednání týkající se odchylné pracovní doby musí však odpovídat náležitostem stanoveným zákonem. Jinak hrozí neplatnost učiněného právního úkonu (viz § 244 zákoníku práce). Ujednání o jiné úpravě pracovní doby musí být vždy určité, srozumitelné a nesmí se příčit zákonu nebo jej obcházet. Případné smluvní ujednání o jiné úpravě pracovní doby je tedy velmi citlivým problémem. Je proto bezpodmínečně nutné, aby takováto ujednání byla zcela určitě vymezena. Dohoda by měla obsahovat v které době, které dny a v jakém rozsahu bude docházet k výkonu práce v rámci existujícího pracovního poměru. Výkon práce nemusí být určován jen stanovením konkrétního data např. dnem nástupu jiného zaměstnance na dovolenou nebo doba pracovní neschopnosti jiného zaměstnance apod.. Konkretizace ujednání je bezpodmínečně nutná, jinak hrozí nebezpečí, že se jedná o překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 130 zákoníku práce.
   Neplatná jsou ustanovení zaměstnavatelů, kteří si zajišťují ze strany zaměstnance výkon práce jen v rámci tzv. „nepravidelné výpomoci - podle potřeb zaměstnavatele“.
   Pro zaměstnavatele je zpravidla optimální, jestliže v případech kdy nepotřebuje, aby pro něho zaměstnanec pracoval ve stanovené pracovní době, ale pouze nepravidelně, aby uzavíral dohodu o pracovní činnosti. Jedná se o typ pracovněprávního vztahu s poněkud volnější vazbou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Dohody podle § 232 a následujících zákoníku práce mají charakter doplňujících pracovněprávních vztahů a mohou zajistit bez jakéhokoliv rizika, že výkon prací pro zaměstnavatele může být uskutečňován nepravidelně. V tomto směru je daleko větší volnost než je v pracovním poměru.