3/ DOPLNĚNÍ K DAŇOVÉ UZNATELNOSTI CESTOVNÍCH NÁHRAD

   V DIS 11/2006 jsme psali o dopadu nového zákoníku práce do některých dalších zákonů, provedených doprovodným zákonem k ZP (zákon 264/2006 Sb.). V zákonu 586/92 Sb. o daních z příjmů se jednalo o tyto změny:
   V § 6 odst. 7 písm. a), kde jsou uvedeny příjmy, které nejsou předmětem daně se změnil text tak, že předmětem daně nejsou „náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše umožněné novým zákoníkem práce pro zaměstnance zaměstnavatele, který je státem, územním samosprávným celkem…(dále jen „státní sféra“ viz § 109 odst. 3 ZP), jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách; jiné a vyšší náhrady, než stanoví nový ZP jsou zdanitelným příjmem podle odst. 1“.
   Z toho vyplývá, že předmětem daně nebudou poskytované náhrady cestovních výdajů, ale jen do výše, která je povolena pro „státní sféru“ zaměstnanců. Pro tuto sféru jsou cestovní náhrady stanoveny v §§ 173 až 180 ZP, kde např. základní náhrada za použití vlastního motorového vozidla je 3,80 Kč, stravné je v rozmezí 58 až 69 Kč při pracovní cestě 5 až 12 hodin, 88 až 106 Kč při pracovní cestě 12 až 18 hodin a 138 až 165 Kč při pracovní cestě nad 18 hodin. Kromě toho může být poskytnuto kapesné při zahraniční pracovní cestě až do výše 40% zahraničního stravného. Co bude zaměstnanci poskytnuto nad rámec „státní sféry“, bude podléhat dani z příjmů a tím pádem i odvodu pojistného na SZ a VZP. Např. zaměstnanec pojede na pracovní cestu vlastním vozidlem a cesta bude trvat více než 12 hodin. Pokud zaměstnanec poskytne za 1 km jízdy základní náhradu 3,80 Kč a stravné maximálně ve výši 106 Kč, nejedná se o příjem, který je předmětem daně. Pokud by zaměstnavatel poskytl náhrady vyšší, byly by částky nad tyto hranice zdanitelným příjmem zaměstnance a podléhaly by i odvodu obou pojistných.

   Jiná situace je ale u daňové uznatelnosti cestovních náhrad, kde se v § 24 odst. 2 písm. zh) říká, že daňově uznatelným výdajem jsou „náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem (odkaz na ZP)“.
   Podle posledního stanoviska Ministerstva financí budou daňově uznatelným výdajem veškeré navýšené cestovní náhrady poskytnuté v podnikatelské sféře, protože zvláštním právním předpisem je zákoník práce, který může výši cestovních náhrad libovolně zvýšit podle zásady, co není zakázáno je dovoleno. Toto vyplývá z toho, že v § 24 odst. 2 písm. zh) není prý uvedeno za slovy „zvláštním právním předpisem“ to, co je uvedeno v § 6 odst. 7 písm. a), tj. „pro zaměstnance zaměstnavatele, který je státem, územním samosprávným celkem, státním fondem, příspěvkovou organizací…“
   Pro podnikatelskou sféru z toho vyplývá, že pokud zaměstnavatel poskytne zaměstnanci např. základní náhradu za 1 km ve výši 5 Kč a stravné při pracovní cestě trvající 8 hodin ve výši 100 Kč, budou veškeré výdaje zaměstnavatele daňově uznatelné. U zaměstnance však bude předmětem daně částka 1,20 Kč (5 - 3,80) za každý ujetý kilometr a stravné v částce 31 Kč (tj. rozdíl mezi poskytnutými 100 Kč a maximální částkou pro státní správu tj. 69 Kč). Tím, že jsou tyto vyšší náhrady předmětem daně, odvede se z nich i pojistné na SZ a VZP.

   POZOR: toto je nová strategie MF, které chce dostat touto formou více peněz, protože ze zvýšených cestovních náhrad se odvádí pojistné jak za zaměstnance (12,5%), tak za zaměstnavatele (35%). Když by místo toho zvýšil zaměstnavatel mzdu, byl by celkový efekt pro zaměstnance i zaměstnavatele úplně stejný.