2/ ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE VE VĚCI VÍCE PRACOVNÍCH SMLUV U JEDNOHO ZAMĚSTNAVATELE
Dne 17. března 2021 vydal Soudní dvůr Evropské unie (dále SDEU) rozsudek C-585/19, který se týká souběhu více pracovněprávních vztahů zaměstnance u jednoho zaměstnavatele.
Tuto problematiku řeší směrnice 2003/88/ES, kde je v článku 2 bodu 1. takto:
„pracovní dobou [se rozumí] jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“ a v článku 3., kde se uvádí:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.“
Předmětem sporu bylo, zda musí být tyto články vykládány v tom smyslu, že uzavřel-li pracovník se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, uplatní se minimální doba denního odpočinku na tyto smlouvy vzaty jako celek, nebo na každou z uvedených smluv samostatně.
Soudní dvůr se ve svém výkladu Směrnice opíral hlavně o spojení „každý pracovník“ a že je nutné nahlížet na všechny pracovní poměry mezi jedním pracovníkem a jedním zaměstnavatelem jako na celek, tedy aby každý pracovník měl denně nárok na nejméně 11 hodin po sobě jdoucích odpočinku. V opačném případě by hodiny považované za dobu odpočinku podle jednoho pracovního poměru mohly představovat pracovní dobu podle jiného pracovního poměru u téhož zaměstnavatele.
Zde by se jednalo o rozpor se zněním čl. 2 bodu 2 Směrnice, tedy že dobou odpočinku je „každá doba, která není pracovní dobou“. To, že se pracovní doba a doba odpočinku navzájem vylučují, rozhodl SDEU již v rozsudku C-266/14 ze dne 10. září 2015.
Závěr: aby bylo vyhověno požadavku minimálního odpočinku obsaženého ve Směrnici, a to za zachování jejích definic pracovní doby a doby odpočinku, je nutné posuzovat všechny pracovní smlouvy u jednoho zaměstnavatele společně jako celek, nikoli samostatně.
CO Z TOHO PRO NÁS VYPLÝVÁ? Pokud máme se zaměstnancem sjednáno více pracovních poměrů je třeba dodržet minimální dobu odpočinku alespoň 11 hodin po sobě jdoucích. Např. jestliže má zaměstnankyně v pracovní smlouvě druh práce účetní a pracuje 8 hodin denně a kromě toho má pracovní smlouvu na úklid na 4 hodiny denně, je podmínka minimální doby odpočinku dodržena. Pokud by doba úklidu činila 6 hodin denně, podmínka odpočinku by dodržena nebyla a bude třeba smlouvy upravit tak, aby odpovídaly rozhodnutí SDEU.
V ČEM VIDÍME PROBLÉM?
V ČR vedle pracovních poměrů existují i dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a k těm se SDEU ve svém rozhodnutí nevyjádřil, protože tyto existují jen v ČR a v trochu jiné podobě na Slovensku… Domníváme se, že by se tento rozsudek na souběh pracovního poměru a dohod mimo pracovní poměr měl rovněž vztahovat a zde nastanou pravděpodobně problémy zejména ve zdravotnictví, kde bude třeba se zaměřit „na správné vykázání“ těchto souběhů, aby byla doba odpočinku alespoň 11 hodin…
