• předně je pro účely cestovních náhrad důležitý § 34 odst. 2 nového ZP (dosud § 2 odst. 3 zákona o cestovních náhradách - dále jen ZCN), kde je definováno, co je pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad

   „Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance“.
   Z tohoto nového textu vyplývá, že pokud není pravidelné pracoviště sjednáno v pracovní smlouvě, musí se určit podle tohoto paragrafu. Zde doporučujeme v případě, že se místo výkonu práce liší od pravidelného pracoviště dohodnutého se zaměstnancem, udělat dodatek pracovní smlouvy, kde se doplní pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad. Tímto místem může být i místo pobytu zaměstnance, jehož sjednání sice ze ZP vypadlo, ale platí zásada „co není zakázáno, je dovoleno“.

• další změna oproti stávajícímu stavu je v § 152 (dosud § 1 odst. 1 ZCN) a to rozšíření oblastí, kdy budou poskytovány cestovní náhrady

   Kromě pracovní cesty, přeložení, přijetí a výkonu práce v zahraničí budou cestovní náhrady náležet i „při cestě mimo pravidelné pracoviště“ a „cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště“.
   Jaký je rozdíl mezi pracovní cestou a cestou mimo pravidelné pracoviště si uvedeme na jednoduchém příkladu: zaměstnanec má místo výkonu práce Praha a pravidelným pracovištěm je Praha 1 Opletalova 4. Pokud by byl vyslán do Liberce jednalo by se o pracovní cestu. Pokud by byl vyslán na Prahu 6, jednalo by se o cestu mimo pravidelné pracoviště. V obou případech by ale měl zaměstnanec nárok na cestovní náhrady.
   Doplněním textu o poskytování cestovních náhrad na „cesty v souvislosti s mimořádným výkonem práce……“ se vlastně umožňuje poskytnutí cestovních náhrad za cestu z domova do místa výkonu práce. Zde se ale musí jednat o „mimořádný výkon práce mimo rozvrh směn“. Např. povolám údržbáře, který pracuje pondělí až pátek, k výkonu práce v sobotu, protože se porouchala výrobní linka. Zde by mu náležely cestovní náhrady, na které by mu vznikl nárok…

• podle § 155 (dosud § 2 odst. 3 ZCN) je možné poskytovat cestovní náhrady zaměstnancům, kteří konají práci na základě dohod mimo pracovní poměr.

   V tomto případě, ale musí být toto právo sjednáno přímo v dohodách a zároveň musí být sjednáno místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Pravidelné pracoviště by se nevyžadovalo u dohod o provedení práce, pokud je třeba plnit pracovní úkol mimo obec bydliště.
   Pokud budeme chtít poskytovat cestovní náhrady u dohody o pracovní činnosti, musíme v dohodě sjednat pravidelné pracoviště, jinak bude hrozit pokuta od inspekce práce a neuznání těchto výdajů, jako daňově uznatelných od FÚ!

   V §§ 156 až172 je řešeno poskytování cestovních náhrad v podnikatelské sféře (toto můžou číst i zaměstnavatelé státní sféry, protože se postupuje podle těchto paragrafů s určitými výjimkami…)

• §§ 157 až 161 (dosud § 7 ZCN) řeší náhradu jízdních výdajů u zaměstnanců

   Změny oproti stávajícímu stavu jsou především tyto:

• když použije zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele jiný dopravní prostředek než určený, obdrží náhradu za cenu jízdného určeného hromadného dopravního prostředku
• sazby základních náhrad jsou v ZP ve stejné výši jako dosud, ale jsou stanoveny jako „nejméně“. Zde bychom chtěli upozornit, že daňově uznatelné jsou jen do výše uvedené v § 175, protože zákon o daních z příjmů se v § 6 odst. 7 písm. a) odkazuje s daňovou uznatelností na rozpočtovou sféru, kde je podle § 175 maximálně 3,80 Kč resp. 1 Kč.
• pokud použije zaměstnanec přívěs k silničnímu motorovému vozidlu, obdrží základní sazbu náhrady zvýšenou nejméně o 15% (dosud až o 15%)
• sazbu základní náhrady u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů poskytne zaměstnavatel nejméně ve dvojnásobné výši (dosud mohla být dohodnuta i nižší než dvojnásobná sazba a nebyl uveden traktor!).
• cena pohonné hmoty se prokazuje dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Má-li zaměstnanec více dokladů, vypočítá se cena PHM aritmetickým průměrem zaměstnancem prokázaných cen. Jestliže zaměstnanec cenu neprokáže, použijí se pro určení výše náhrady průměrné ceny vyhlášené MPSV.
• při určení spotřeby PHM použije zaměstnavatel údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství. Teprve pokud není tento údaj v technickém průkazu uveden, vypočítá se spotřeba PHM aritmetickým průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených.
• z § 160 vyplývá, že „za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce, je povinen zaměstnavatel uhradit náhradu jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela v případě, že by k přerušení nedošlo. Obdobně se postupuje při předem dohodnutém přerušení na straně zaměstnance před výkonem práce“.

   Toto se bude týkat např. případu, kdy zaměstnanec pražské firmy byl na pracovní cestě v Brně, podle podmínek se měl vracet v pátek, ale on se zastavil u své sestry a vrátil se až v neděli. Obdobně, pokud byl zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do Paříže od pondělí a on odletěl již v pátek večer, aby měl čas si město prohlédnout. V těchto případech by obdržel náhradu jízdních výdajů do výše, jako by k přerušení pracovní cesty nedošlo, tzn., že by se mu zaplatila cesta z Brna do Prahy určeným dopravním prostředkem resp. letenka z Prahy do Paříže.
  POZOR: obdobně se v případě přerušení pracovní cesty postupuje u výdajů na ubytování (§ 162 odst. 2) a při poskytování stravného (§ 163 odst. 5). Tzn., že by se tyto výdaje poskytly jen za dobu výkonu práce. Ve výše uvedených příkladech by zaměstnanec obdržel stravné v Brně naposledy za pátek a v Paříži až od pondělí!

• v § 163 (dosud § 5 ZCN) je řešeno poskytování stravného

     K nejvýznamnějším změnám při jeho poskytování patří tyto:

• stravné pro podnikatelskou sféru je v odst. 1 stanoveno v nejnižší výši, tj. 58 Kč při cestě 5 až 12 hodin, 88 Kč při cestě 12 až 18 hodin a 138 Kč při cestě nad 18 hodin.

   Pochopitelně, že zaměstnavatel může tyto sazby zvýšit, ale POZOR daňově uznatelné jsou tyto zvýšené sazby jen do výše v jaké jsou poskytovány ve „státní sféře“ a tam je v § 176 opět rozpětí 58 až 69 Kč při cestě 5 až 12 hodin atd.
   Tzn., že pokud zaměstnavatel zvýší stravné nad horní hranici rozpětí pro „státní sféru“, nebude se již jednat o daňově uznatelný výdaj. Např. pokud budeme poskytovat stravně při pracovní cestě 5 až 12 hodin ve výši 100 Kč, je daňově uznatelným výdajem jen do částky 69 Kč.
   Nesjedná-li zaměstnavatel vyšší stravné než je v odst. 1, přísluší zaměstnanci stravné uvedené v odstavci 1.

• V odst. 2 se změnil způsob krácení stravného v případě poskytnutí jídla, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. Při pracovní cestě

   Neurčí-li zaměstnavatel míru krácení stravného, náleží stravné podle odst. 1.

• v odst. 4 se vložilo, že při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější.

   Např. zaměstnanec odjel na pracovní cestu první den ve 20,00 hod. a vrátil se z této cesty ve 4,30 hod. druhého dne. Podle současného znění ZCN by neobdržel stravné, ale podle nového ZP by mu náležela minimálně sazba 58 Kč.

• v novém odst. 6 se určuje, jak postupovat v případě vyslání zaměstnance na pracovní cestu do místa bydliště

   V případě vyslání zaměstnance na pracovní cestu do místa bydliště, které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu stravné pouze za cestu do místa výkonu a zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.

• v § 164 je řešena náhrada nutných vedlejších výdajů na pracovní cestě

   Zůstává v platnosti, že se uhradí v zaměstnancem prokázané výši. Nemůže-li je zaměstnanec prokázat, poskytne mu zaměstnavatel náhradu odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty. Např. ztratil vstupenku na veletrh, obdrží náhradu ve výši za jakou si ji pořídil jeho kolega, který s ním cestoval.

• v §§ 166 až 171 (dosud §§ 10 až 16 ZCN) jsou cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě

   V § 167 dochází ke změně při náhradě za spotřebované PHM, kde se nově budou uhrazovat v cizí měně veškeré kilometry ujeté mimo území ČR (dosud jen nad 350 km). Pokud nebude mít zaměstnanec z vážných důvodů doklad o nákupu PHM mimo území ČR, může mu zaměstnavatel poskytnout náhradu i na základě jeho prohlášení o skutečné vynaložené ceně PHM a důvodech jejího nedoložení.
   Podle § 170 odst. 3 se bude jinak postupovat při výpočtu stravného při zahraniční pracovní cestě kratší než 12 hodin. Pokud bude zahraniční pracovní cesta trvat 6 až 12 hodin poskytne se stravné v poloviční výši základní sazby. Pokud bude kratší než 6 hodin, avšak alespoň 1 hodinu, bude stravné ve výši jedné čtvrtiny základní sazby.
   Podle odst. 4 § 170 se doby strávené mimo území ČR delší než jedna hodina při více pracovních cestách v jednom kalendářním dni, pro účely zahraničního stravného sčítají. Doby, kdy nevznikne nárok na zahraniční stravné se i nadále přičítají k době trvání pracovní cesty na území ČR.
   V případě poskytnutí jídla, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře je zaměstnavatel oprávněn podle odst. 5 § 170 krátit zahraniční stravné takto:

   Při zahraničních pracovních cestách ze zákona vypadlo u podnikatelské sféry „kapesné“. Toto je možné poskytovat i nadále (co není zakázáno, je dovoleno), ale POZOR daňově uznatelné bude jen do výše kapesného u „státní sféry“, a to je 40%.

• v §§ 173 až 181 jsou řešeny cestovní náhrady pro „státní sféru“

   Hned v úvodu se říká, že zaměstnavatel uvedený v této části, nesmí zaměstnanci poskytnout jiné nebo vyšší náhrady, než jsou zde uvedeny. Při poskytování cestovních náhrad se postupuje podle pravidel platných pro podnikatelskou sféru s odchylkami, které se uvádí dále.

• v §§ 182 až 188 (dosud §§ 19 až 24 ZCN) jsou uvedena společná ustanovení o cestovních náhradách

   Podle § 182 lze cestovní náhrady paušalizovat obdobně jako dosud. Současně se stanovením paušálu musí být nově stanoveno i jeho krácení za dobu, kdy zaměstnanec práci nevykonává.
   Nově lze podle § 183 odst. 1 dohodnout, že nebude poskytnuta záloha.
   Pokud nebude poskytnuta záloha u zahraniční pracovní cesty, použijí se pro přepočet měn kurzy ČNB platné v den nástupu této cesty.
   Při poskytnutí zálohy u zahraniční cesty se pro přepočet na jinou měnu použije kurz vyhlášený ČNB platný v den vyplacení zálohy (dosud v den „určení zálohy“).

   Pokud byla záloha na zahraniční cestu nižší než činily nároky zaměstnance, doplácí se v české měně, pokud se nedohodnou jinak (dosud jen v české měně). Pokud byla záloha vyšší než nároky zaměstnance, může se vracet nově i v české měně. Podle § 185 i nadále platí, že pokud zaměstnanec neprokáže příslušné výdaje, může mu zaměstnavatel poskytnout náhradu v jím uznané výši.

• v § 189 jsou zmocňovací ustanovení

   Podle tohoto paragrafu MPSV vyhlašuje sazby základních náhrad, tuzemské i zahraniční stravné a průměrné ceny PHM.

   Tímto výkladem končíme ucelené komentování nového ZP a nyní se budeme věnovat dílčím problémům, které byly v tomto čísle a v mimořádném čísle č. 2 naznačeny.